Temná noc duše a vnitřní smrt ve světové mystice Když se podíváme na životopisy mystiků minulosti, zjistíme, že i oni často prožívali vnitřně zdrcující období známá v různých duchovních tradicích jako temná noc duše, šamanská nemoc, velká pochybnost atd. Ve skutečnosti sousloví „temná noc duše“ přímo pochází od středověkého španělského řeholníka Sv. Jana od Kříže, žáka slavné katolické vizionářky Sv. Terezie z Avily. Duševní stav temné noci se může podobat těžké depresi.

Od běžné deprese se ale liší v tom, že pro praktikující mystiky znamená nejen dočasnou ztrátu životní radosti, ale i mučivé pochyby o jejich duchovní cestě. V zenovém buddhismu se v této souvislosti mluví o třech principech praxe: velké víře, velké pochybnosti a velké vytrvalosti – a prvek pochybování je zdůrazňován zvláště v tzv. kóanové meditaci. Jejím cílem je dosažení mentálního stavu, který se nazývá velká smrt a který předchází prožitku osvícení a osvobození mysli. V řeči náboženské symboliky se jedná o vnitřní přerod člověka, znovuzrození či vzkříšení k novému životu či pohledu na svět.

Na dnešní ezoterické scéně nebo v hovorech psychologů můžeme také často narazit na pojem psychospirituální krize. Ta bývá někdy s temnou nocí duše zaměňována. Dle klasických mystických koncepcí se ale psychospirituální krize týká spíše úvodu osobní duchovní cesty a temná noc jejího závěru či vrcholu. Proto si nastíníme jednotlivé fáze mystické cesty a roli temné noci duše nebo podobných prožitků na této cestě. Na příkladu křesťanství, buddhismu, šamanismu a psychedelie se pokusíme ukázat si, že temná noc duše a proces vnitřního umírání a znovuzrození není zas tak nic zvlášť mysteriózního. Je to něco, co v nějaké podobě možná zná každý člověk, který se pustí do zkoumání svého nitra a jeho nejen světlých, ale i temných stránek. A také si ukážeme, že temná noc duše a mystická smrt tu nejsou proto, aby nás pohltily, ale proto, aby nás proměnily.